Nelze popřít, že v posledních desetiletích se důležitá rozhodnutí přesunula od národních států do větších, často méně vyhraněných prostor. Pro Evropany zde vstupuje do hry, alespoň zdánlivě dobře definovaný prostor, který se dnes nazývá Evropská unie. Především v něm, mimo národní státy, by se měla osvědčit demokracie. Demokratická Evropská unie by se v zásadě mohla stát vzorem pro ústavu svobody v epoše demokratizací. Jím však není. Larry Siedentop začíná svou vlivnou knihu o demokracii v Evropě jednoduchým tvrzením: „Demokratická legitimita v Evropě je v nebezpečí.“ A ještě k tomu dodává, že mnoho Evropanů musí získat dojem, že proces evropského sjednocování je buď výsledkem nezadržitelných sil trhu, nebo plodem „machinací elit vymykajících se demokratické kontrole“.
Vskutku nelze popřít, že stanovení cílů ani metody evropského sjednocování nemají moc společného s demokracií. Zabránit válkám v Evropě, všeobecně prosadit svobodu obchodu, spolurozhodovat v kontextu mocností – to mohou být chvályhodné cíle, ale demokracie se v nich nevyskytuje. Rozhodovací struktura, v níž má navrhovací monopol jmenovaná komise a kdy rozhoduje rada národních ministrů ( často zastupovaných vyslanci a jinými úředníky ) – to je na hony vzdáleno od oněch demokratických zásad, které členové hlásají jiným, mezi nimi i kandidátům na členství. Vnucuje se hořký vtip: kdyby EU požádala o členství v EU, musela by být odmítnuta kvůli chybějícímu demokratickému uspořádání.
Zatím existuje cosi jako Evropský parlament. Svůj život započal jako “shromáždění” poslanců národních parlamentů, kteří se setkávali příležitostně a neměli více vlivu než třeba parlamentní shromáždění NATO. Mezitím vznikl v EU parlament přímo volených poslanců na “plný úvazek”, kteří mají ve většině oblastí evropského zákonodárství jisté spolurozhodující právo. To je také, ale všechno. Parlament nesmí rozhodovat ani o svém sídle, ano o daních, ani o rozpočtu a Komise ( která ostatně není žádnou vládou ) ho může en bloc odvolat, načež vlády mají právo jej jmenovat znovu.
Evropský parlament si své jméno nezaslouží. Jeho funkce jsou mimořádně omezeny a propůjčeny vládami. Především však lze stěží pominout pochyby o jeho demokratickém oprávnění. Není náhodné, že přinejmenším 50 poslanců se v parlamentu ještě nikdy neobjevilo a mnozí jen zřídka, ani není náhoda, že v mnoha členských zemích odevzdalo ve volbách do Evropského parlamentu své hlasy méně než 50 %, v některých jen 25 % procent voličů. Dodnes neexistuje žádný státní národ, a bez něj demokracie ztrácí své základy. Demokratické instituce si bez toho, čemu se říká démos, nezaslouží své jméno, a Evropa nemá “žádný evropský národ, žádnou evropskou řeč, žádné evropské veřejné mínění, žádná pro všechny závazná měřítka státní příslušnosti”, jak zase říká Larry Siedentop. A poněvadž se mnozí domnívají, že to všechno je snad realitou “ještě není”, ale že k tomu dojde záhy, třeba na základě návrhů Konventu EU připravujícího “ústavní smlouvu”, pak lze připojit následující Siedentopův postřeh: “Je paradoxní, že přes novou rétoriku evropanství nebyla Evropa nikdy tak silně roztříštěna do národních kultur, jako je tomu dnes.
Siedentop sice píše s kritickým, nikoli však antievropským záměrem. Proto by s rozhodnějšími Evropany, jako třeba s prezidentem Evropské univerzity ve Florencii Yvesem Ménym, souhlasil v tom, že pro evropská rozhodnutí vesměs existují kontrolní mechanismy. Evropská unie je společenství práva, v němž rozhodující roli hraje Soudní dvůr. Stále důležitějším se stává Účetní dvůr EU. Dokonce diskuse Rady ministrů obsahují kontrolní prvky, neboť členové jsou odpovědni svým národním parlamentům. Protože však ideální demokracie tak jako tak neexistuje, připojila Evropská unie k existujícím formám jen novou variantu a sice takovou, která obsahuje více checks and balances než většina národních ústav.
To je však snad příliš francouzský pohled. Kontrola rozhodování je pouze jedním ze tří prvků demokracie u nich jsem zde vyšel. Změnu bez uplatnění moci lze na evropské rovině objevit jen velmi obtížně. Dokonce i k odvolání komise došlo za padesát let od založení Evropského společenství uhlí a oceli jen jednou a pouze částečně. A zůstává zcela otevřenou otázkou, jak se bude prosazovat vůle lidu v evropských procesech, nechceme-li předpokládat, že národní volby budou mít rozhodující vliv na evropské chování volebních vítězů. Evropská unie není žádným demokratickým státem a nebude k tomu směřovat ani po takzvané ústavní smlouvě ( dnes Lisabonské smlouvě )
Je spíše symptomem demokratického dilematu, které liberální systém vystavuje tlaku.